Jedna ze čtyř hlavních ↗nář. skupin v rámci č. nár. jaz. Zaujímá záp. a stř. část Moravy. Na západě souvisí s ↗českou nář. skupinou, na severu hraničí s pásmem bez tradičních nář., na východě sousedí s ↗východomoravskou nář. skupinou a na jihu sahá po hranici území s tradičními nář., místy až po hranici státní, jež je zároveň hranicí jaz. mezi jaz. č. a něm. (v Rakousku). Geograficky zahrnují střmor. nář. rozsáhlé území střední Moravy na severu od Zábřežska přes Olomoucko, Boskovicko, Brněnsko až po Hustopečsko a Znojemsko na jihu. K nim se přimyká na východě Holešovsko, na jv. Bučovicko a na západě širší Třebíčsko. Severní část oblasti střmor. nář. spadá pod etnografický region Hané, proto byla dříve označována jako nář. hanácká.

Hranice s.n.s. tvoří linie vymezující výskyt střídnic é, ó na místě č. ej, ou, vmor. ý/í, ú a slez. y‑i a u (srov. střmor. stréc, zlé pes, móka, nesó × č. strejc, zlej pes, mouka, nesou, vmor. strýc/stríc, złý/zlí pes, múka, nesú a slez. stryk, zły pes, muka, ňesu). Vnitřní členění s.n.s. je založeno zejm. na rozdílech v soustavách krátkých samohlásek.

Přechodné postavení s.n.s. mezi ostatními nář. skupinami se odrazilo v charakteru těchto dial.: jejich územím probíhají četné ↗izoglosynář. jevů. S mluvou v Čechách spojuje střmor. nář. mj. shodný vývoj dlouhých samohlásek ý, ú (> ej, ou; ve střmor. nář. dále > é, ó), úžení é > í (mlíko, velkí pole) n. koncovka instr. pl. všech deklinačních typů -ma, jež zasahuje až do jz. části vmor. a záp. úseku slez. nář. Směrem k východu rysů ukazujících na č. sousedství ubývá.

Jiné jevy jsou naopak společné jen s nář. oblastmi na Moravě, příp. ve Slezsku: (1) Nebyla provedena přehláska ’u/’ú > i/í na konci slov po měkkých souhláskách (typ našu ďižu, s našó ďižó, (v)oňi pijó) a ve většině střmor. nář. s výjimkou sz. okraje též přehláska ’a > (ě >) e (typ naša čepica); důsledkem jsou pak menší rozdíly mezi „tvrdým“ a „měkkým“ skloňováním subst., než je tomu v ↗č. nář. v užším smyslu (např. chlapa – muža – biča, z mňesta – s pola, ženu – ružu, k mňestu – k polu aj.); v důsledku neprovedení přehlásky ’a > (ě >) e se poměrně pevně drží pův. -a v gen. sg. mask.: z nosa, voza × č. nosu, vozu. (2) U pův. dvouslabičných subst. a u inf. se slovním základem na samohlásku jsou jen krátké samohlásky (např. psat, mucha, blato, dat, řvat; ↗moravská krátkost); charakteristické jsou infinitivy typu chťet, mňet. (3) Běžná je výslovnost typu ščáva. (4) Ve skupině sh je regresivní asimilace znělosti (zh × č. sch): zhrbené, zháňeli. (5) U deklinace mask. typu ječmen a den došlo ke splynutí s měkkým deklinačním typem: ječmeň, deň; měkkost je též v nom. a ak. sg. fem. typu kost: radosť, společnosť. (6) V pl. u adj. a rodových zájm. se rozlišuje životnost: ťi staři chlapi × ti stari stromi (te̬ stari strome̬). (7) Sloveso chtít má v 1. os. sg. tvar chcu (chco, chco̬), v 3. os. pl. chcó. (8) V 1. os. sg. i pl. min. času se zachovává ↗auxiliár: já sem to viďel (× č. já to viďel). (9) Subst. na -sa, -za, v střmor. nář. též na -la, se zprav. přiklonila k měkkému typu skloňování (např. do mise, jehle, k misi, jehli). (10) Příč. trpné má tvary deklinace složené; složenou formu má zprav. i stavové perfektum od nepředmětových sloves (např. je ho̬tečené). (11) Charakteristický je sufix -isko, např. strňisko × č. strniště aj.

Některé nářeční znaky spojují pouze nář. střmor. a ↗východomoravská nářečí. K celomoravským nářečním znakům patří např. (1) depalatalizace v předponě ně- u zájmen a zájmenných adverbií: negdo, neco, nejak; (2) zachování koncového -l v tvaru sg. mask. příč. minulého (nesl); (3) tvar su (so, so̬) v 1. os. sg. sponového a existenciálního slovesa být: so̬ stará, so z Morave / su z Moravi.

Samostatnost a specifičnost střmor. nář. se projevuje především v soustavě samohlásek: (1) V systému dlouhých samohlásek je jejich základním znakem existence é, ó (staré bék, nesó); pouze v tzv. čuháckých nář. (při vých. hranicích centrální střmor. podskupiny) se tyto hlásky dále vyvíjely v í, ú (např. starí bík, nesú). (2) V soustavě krátkých samohlásek byl vývoj nejednotný; v podstatě došlo ke změně starého y (n. y vzniklého z i) > e̬/e a u > o̬/o, které se od původního e, o buď odlišují (v centrální podskupině), n. s nimi splynuly (na většině zbývajícího území); celkový stav je komplikován tím, že v některých nář. se tyto změny týkají pouze koncovek. Počet krátkých samohlásek je tak v jednotlivých střmor. nář. různý. (3) V soustavě souhlásek se na severovýchodě objevuje tvrdé ł. (4) Jednotná nejsou střmor. nář. ani ve využití protetických hlásek: západ území má např. protetické v, střední úsek též protetické h.

Tvarosloví střmor. nář. charakterizuje kromě rysů zmíněných výše např. (1) zakončení 3. os. pl. sloves 4. tř. na -ijó (nosijó, trpijó). K základním tvaroslovným diferencím patří: (2) vyrovnávání tvarů gen. a akuz. sg. typu předseda ve prospěch gen. n. akuz.: viďim přecede̬/e, vot přecedo̬; (3) vyrovnávání dat. a lok. mask. a neuter měkkých subst., např. k nožo/srco, na nožo/srco; (4) zakončení gen. pl. fem. na -é (střední část území, zhruba od Litovle po Znojmo), např. kozé, slzé, bódé, kočké, chalo̬pé × kozi, slzi, bód, koček, chalo̬p; (5) koncovka -í (jz. úsek) × -é (< dat., lok. -ej) v gen., dat. a lok. sg. fem. adj. sklonění a sklonění rodových zájmen: bes tí dobrí, k tí dobrí, vo tí dobrí × bes té dobré, k té dobré, (v)o té dobré; (6) vyrovnání deklinace zájm. ten podle měkké zájm. flexe (vých. polovina střmor. nář.), např. bes toho × teho, k tomo × temo, vo tom × tem; (7) tvary 3. os. pl. préz. sloves 5. tř. volaji × volajó; (8) složené koncovky trpného příč. též v konstrukci je/mám fšecko ho̬ďelani × je/máme ovařeno/ovařino (jz. úsek střmor. nář.); (9) většinový (kromě Holešovska), morfologicky vyrovnaný imperativ typu řekni, řekňime, řekňite; (10) přivl. adj. typu bratru × bratrúj (již. úsek). Střmor. nář. se diferencují užíváním směrového adv. kam × gde (vých. polovina střmor. nář.), např. gde deš.

Ze slovotvorných jevů je častý (1) formant -vá u nepůvodních předložek typu kromňevá, vedlivá, (na)proťivá, kvulivá, (na)mistová, skrzevá, (v)okolová, mezevá, příp. (2) formant -ka, který se připojuje k některým jednoslabičným adv. zakončeným na souhlásku, např. semka, mocka, domka, venka (v již. podskupině střmor. nář.); nář. se diferencuje rovněž (3) sufixem -ice × -ka (vých. polovina), např. slepica, lavica × slipka/slípka, lafka. Ve slovní zásobě uchovávají střmor. nář. řadu regionalismů, např. přehebi ʻnárt’, kanónek ʻválcovitá kamínka, tzv. bubínek’, jablóško ʻbrambor’, lalok ʻovar’, srstka ʻangrešt’, šprudlák, šprudlovačka ʻkvedlačka’, kadlátka ʻšvestka’, kozenke, kozečke ʻplody černého bezu’, žabina, žabjena ʻnejedlá, jedovatá houba’ aj. V oblasti syntaxe charakterizuje střmor. nář. např. (1) užívání tzv. pl. úcty typu taťineg (h)o̬mřele̬ (vých. polovina), (2) v poněkud omezenějším rozsahu se zachovává jako výraz úcty i pl. forma zájm. přívlastku, shodná s přísudkem (naši maminka pře̬šle̬). Pro vých. úseky jsou typické rovněž některé (3) syntaktické konstrukce, např. má šedesát let ʻje mu šedesát let’, je mu Jozef ʻjmenuje se Josef’, co je to za človjek (vých.) × co je to za človjeka (záp.); (4) směrem jv. přibývá užívání genitivu záporového, srov. nemám zubú, me nemáme jednoho telefóna f celi vesňəcə aj.

S.n.s. se dělí na dvě podskupiny (✍NČD, 1972:240–261): (1) centrální, (2) jižní s typem (a) znojemským, (b) horským, (c) židlochovickým. K nim se přimykají dva okrajové úseky: (3) západní s typem (a) zábřežským, (b) kunštátsko-budějovickým, (4) východní s typem (a) čuháckým, (b) kojetínsko-přerovským, (c) slavkovsko-bučovickým.

1 Centrální středomoravská podskupina

Zahrnuje zejména Zábřežsko, Litovelsko, Olomoucko, Prostějovsko a sev. Vyškovsko. Je charakterizována: (1) sedmičlenným souborem krátkých samohlásek a, e̬, e, o̬, o, u, i. Široké e̬ je nejen za y (re̬be̬, be̬l), nýbrž i za původní i po c, s, z a š, ž, ř, l (ce̬zi, se̬lné, ze̬ma, če̬sté, še̬roké, že̬vot, peře̬na, le̬ďi); (2) výskytem tří dlouhých samohlásek é, ó, á (se zkráceným í > i, ú > u), hlásky é, ó se vyslovují v malém úseku na západě podskupiny široce, jinde úzce; (3) znělou výslovností na švu slov a tvarů před samohláskou a jedinečnou souhláskou (g Aňičce, už mám, ko̬bme/ko̬bme̬); (4) podobou bratru v nom. sg. adj. přivl. mask.; (5) akuz. tvarem zájmena 2. os. ty ve funkci dat.: dám ťe to (též na Znojemsku); (6) vyrovnáváním tvarů gen. a akuz. sg. typů přeceda, Laďa zprav. ve prospěch tvaru akuz. (mám to ot přecedo̬). Podskupina se dále diferencuje (1) užíváním protetického v (voko – záp. × oko – vých.) a protetického h (habe̬, ho̬pict, hiné – jihozápad); (2) rozlišováním dvojího l (jedla ʻjedle’ × min. příčestí jedła – jv. okraj); (3) přehláskou ’a > (ě >) e (naše čepice – sever podskupiny, ve shodě s Čechami × mor. typu naša čepica); (4) zakončením inf. na -ť (ďelat × ďelať – vých. okraj), (5) užíváním spojky -li v podmínkových konstrukcích: bo̬do̬-le̬ muct, pře̬ndo̬ (sev.). Viz nahrávka + přepis Palonín.

2 Jižní středomoravská podskupina

Rozkládá se na Třebíčsku, Tišnovsku, Boskovicku, Vyškovsku, Brněnsku; viz nahrávka + přepis Brno–Líšeň, a Znojemsku. Hlavní znaky: (1) Soubor krátkých samohlásek je zpravidla pětičlenný (a, e, i, o, u) se změnou starého y, u v hlásky e, o, jež se neliší od e, o původního (rebe, bodo), v okraj. úsecích nastala tato změna pouze v koncovkách (ribe, lusk hracho). Specifické rysy se vytvořily dále v jednotlivých podskupinách: ve znojemském typu došlo k redukci, příp. zániku pův. i, např. ťəcho, ňəť, kaplčka (zánik bývá zčásti kompenzován náhradním dloužením: vóň ďelál ʻoni dělali’), viz nahrávka + přepis Ctidružice, v nářečí horského typu na Tišnovsku se změnilo starší y > e, u > o; tato změna je doprovázena opačnou změnou o > u (v nuce ʻv noci’, kopec ʻkupec’, kupec ʻkopec’). Viz nahrávka + přepis Šošůvka. (2) Soustava dlouhých samohlásek je na většině území trojčlenná (é, ó, á; se zkráceným í > i, ú > u), v nář. horského typu pětičlenná (í, é, á, ó, ú). V židlochovickém typu se vytvořilo vzácné nář. s pouhými dvěma dlouhými samohláskami: labializované á zde splynulo s otevřeným ó (na lḁ́kḁ́ch, mḁ́ka, bodḁ́ ʻbudou’), viz nahrávka + přepis Nosislav. (3) V nář. se vyskytuje protetické v (vokno), v jádru území též protetické h (hináč, hale ʻale’). (4) Na švu slov před jedinečnou souhláskou a před samohláskou dochází zpravidla k neznělé mezislovní asimilaci (k Aňičce, uš mám). (5) V gen., dat., lok. sg. fem. tvrdých adj. a rodových zájm. je koncovka -í (tí malí kozi – v jz. úseku). (6) U subst. typu přeceda došlo k vyrovnání gen. a akuz. sg. ve prospěch gen. (viďél sem přecede). (7) Instr. sg. typu přeceda má koncovku -em (s Frantem). (8) V min. příč. mask. je v jádru území dlouhá samohláska (von viďél, hořél). (9) Adj. přivlastňující osobám mužského rodu končí zprav. na -új/-uj (bratrúj/bratruj). (10) Na části území došlo ke splynutí dat. tvaru příklonné formy zvrat. zájmena si s tvarem akuz. (sedňite se – již. úsek) a naopak ke splynutí akuz. tvaru příklonné formy zájmene ty s tvarem dat. (viďim ťi – úsek severnější). (11) V jz. úseku se vyskytují podoby inf. hádět, kátět (× házet, kácet) vyrovnané podle dokonavých tvarů hodit, kotit.

3 Západní středomoravský okrajový úsek

Západní středomoravský okrajový úsek se skládá ze dvou částí oddělených od sebe bývalým lanškrounsko-svitavským něm. národnostním ostrovem. Po jaz. stránce jde o úsek dosti pestrý. V zábřežském typu (okrajový charakter mají jen nář. v sz. a s. části; jv. část zábřežského výběžku patří k centrální podskupině střmor. nář.) jsou nejčastější nář. se šesti krátkými samohláskami, a to buď se změnou pův. y > e̬ (re̬be̬), ojediněle v polosamohlásku (rəbə), n. se zbytky výslovnosti y (v nejsevernější části); u zůstalo zprav. zachováno (lusk hrachu). Na části území změna krátkých samohlásek neproběhla vůbec (ribi), n. hlásky vzniklé z y, u splynuly s e, o původním (rebo). Soubor dlouhých samohl. je trojčlenný (é, á, ó, kolem Zábřehu), na sz. pětičlenný (í, é, á, ó, ú). Úsek dále charakterizuje např. vyrovnání gen. a akuz. sg. typu přeceda ve prospěch tvaru gen. (zavolé přecede). V jednotlivých případech jsou v těchto nář. č. rysy: (a) progresivní asimilace skupení sh > sch (schoda); (b) neznělá výslovnost párových souhlásek před samohláskami a jedinečnými souhláskami na švu slov a tvarů (k Aňičce, uš mám, kupme); (c) přehlasované tvary typu čepice, kaše; (d) formy min. příč. von nes, spad. Z jevů arch. se tu nachází stopy výslovnosti obouretného w (prawda); viz nahrávka + přepis Jedlí. V kunštátsko-budějovickém typu (nář. tvoří přechodový pruh mezi jižní střmor. podskupinou a nář. jvč.) převažuje pětičlenný systém krátkých samohlásek se změnou pův. y > e (rebe) a zprav. zachovaným u. Někde nastala změna y > e a u > o jen v koncovkách (ribe, lusk × hracho), někde posun krátkých samohlásek nenastal vůbec (ribi, lusk hrachu). Soubor dlouhých samohlásek je na severu pětičlenný (í, é, á, ó, ú), na jihu trojčlenný (é, á, ó). Také do tohoto úseku pronikají některé z č. rysů, např. na části území došlo k rozlišení tvaru gen. a akuz. sg. subst. typu přeceda (bes přecedi, zavolé přecedu). Na Kunštátsku se vyskytuje forma 3. os. pl. sloves 4. tř. prosí, leží, umí. S již. podskupinou střmor. nář. spojuje Kunštátsko např. délka v l-ovém příčestí (viďél, hořél).

4 Východní středomoravský okrajový úsek

Východní středomoravský okrajový úsek má kromě znaků střmor. i některé rysy ukazující na vmor. sousedství. Ke společným znakům patří: (1) úzká výslovnost hlásek é, ó, jež při hranici s centrální podskupinou střmor. nář. v enklávě tzv. typu čuháckého přechází v í, ú (více ʻvejce’, mlín, oňi bodú ʻbudou’; od slovesa čúhat × střmor. čóhat ʻtrčet, vyčnívat’ pochází tradiční označení nář. této oblasti); (2) znělá výslovnost souhlásek na švu slov před jedinečnou souhláskou a před samohláskou (už mám, g Aničce); (3) neexistence protetického h a zprav. ani protetického v (oko), obvyklá je výslovnost bez protetického j (iskra, idlo); (4) dloužení o před j, ň (hóňí, bójí se – na vých. části území); (5) koncovka -om v dat. pl. mask. a neuter (mužom, kuřatom); (6) podoba adj. přivlastňujících osobám muž. rodu bratru/bratrú; (7) převaha nestažených tvarů zájmen (typ mojeho, mojemu); (8) zakončení inf. na -ť (ďelať). V typu kojetínsko‑přerovském se vyskytují nář. s pěti krátkými samohláskami (a, e, i, o, u) a změnou starého y > e, u > o (rebe, hracho), popř. jen se změnou y > e a zachováním starého u (rebe, lusk hrachu), ojediněle se změnou o > u jen v koncovkách (rebe, lusk × hracho), někde posun krátkých samohl. nenastal vůbec (ribi, budu). Soubor dlouhých samohl. je v záp. a stř. úseku trojčlenný (é, á, ó; v čuháckých nář. í, á, ú), na východě pětičlenný (í, é, á, ó, ú). Charakteristická je výslovnost dvojího l (l × ł). Východnější části tohoto úseku spojuje s vmor. nář. např. výslovnost mj na místě starého m’ (mjesto) a koncovka lok. pl. mask. a neuter -och (sósedoch), se slezskými nář. např. progresivní souhlásková asimilace typu kfitko, tfuj. Typ slavkovsko‑bučovický charakterizuje (1) většinou pětičlenný soubor krátkých samohlásek (a, e, o, i, u bez střmor. změn hlásek y, u, např. ribu); (2) pětičlenný soubor dlouhých samohlásek (á, é, í, ó, ú); (3) zakončení adj. přivl. osobám muž. rodu na -új (bratrúj); (4) koncovka -i v nom. pl. mask. živ. (chlapi); (5) ve sklonění typu stavení tvary vyrovnané s typem srce (ze staveňa, do vobila). Rysy ukazující na vmor. sousedství jsou tu slabší. Blíže mají tato nář. k jižní podskupině střmor. nář. např. výslovností typu mňesto, neznělou mezislovní asimilací před jedinečnou souhláskou a samohláskou a na švu morfémů na západě tohoto úseku (k mostu, chlap aňi nemukl, kupme), n. ne zcela pravidelným užíváním protetického v.

K okolnostem změn a k historickému vývoji střmor. nář. viz ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština. Stav s.n.s. je popsán na základě výzkumu pro ↗Český jazykový atlas v 60. a 70. letech 20. stol.